S obytným autem se do Ruska moc nejezdí. Západní Rusko je přitom bezpečnou destinací plnou krásných památek, zajímavé kultury a nekonečné přírody jako stvořené pro kempování nadivoko. Karavaning je zde v plenkách – a o to zajímavější byla naše první třítýdenní poznávací cesta.
(Poznámka: Tento cestopis popisuje naši první cestu do Ruska. Postupně absolvujeme trasu přes Pobaltí do Petrohradu, Jaroslavli, Kostromy, Moskvy a Smolenska, dále přes Bělorusko domů. Cestou navštívíme mnoho zajímavostí v okolí této trasy. Všechny informace a ceny byly aktualizovány pro letošní rok.)
Aktivním cestovatelům začne být Evropa brzy malá, a pokud se člověk nechce neustále vracet na stejná místa, na kterých navíc rychle přibývají nejrůznější zákazy a poplatky, musí hledat nové destinace. I takové, kam se s obytnými auty příliš nejezdí.
Když mi kamarád a karavanista Karel z Expedice Apalucha nabídl možnost jet do Ruska obytným autem v rámci akce „Visit Russia“, kterou připravoval moskevský klub Liga karavanistů, měl jsem jasno hned. Rusko mě vždy lákalo a mimo Moskvu a Petrohrad je to země turisticky zcela nepolíbená. Také předsudků vůči Rusku u nás panuje více než dost a cestování je ideální k tomu je bořit… Výlet pod záštitou tamní karavanistické organizace je navíc výrazně jednodušší z byrokratického hlediska. Tak jedeme!
Organizovaný výjezd Visit Russia s mezinárodní účastí měl za cíl zpropagovat historickou západní část země a představit ji jako bezpečnou a zajímavou destinaci, ukázat účastníkům nově otevřené kempy a karavanová stání, navíc pomocí pozvaných médií přilákat i další karavanisty a podpořit tak individuální turistiku v oblasti. Vše ale nakonec dopadlo trošku jinak.
Sraz posádek v Pobaltí
Pozvání z Ruska dorazila, ruská i běloruská víza a další potřebné formuláře máme po nezbytných patáliích vyřízena, takže počátkem května vyrážíme na třítýdenní cestu. Z Česka jedeme dohromady čtyři auta – tři obytňáky a my s VW T5 se spací úpravou. Sraz máme až v estonské Toile asi čtyřicet kilometrů od ruských hranic. Ty už pak přejedeme společně.
Na cestu se vydáváme v sobotu ráno a před námi je 1 550 kilometrů. V Toile se máme potkat někdy v neděli večer, času je tedy dostatek. Ale jak znám Polsko… No a je to tady. Silnice E67 na Varšavu se opravuje. Snad celá najednou. Vlečeme se v jednom pruhu skoro věčnost, kvůli polskému stylu řízení je cesta vyčerpávající a otravná. Na hranice s Litvou jedeme více než dvanáct hodin a přejíždíme je až pozdě večer. Už chápu, proč některé průvodce Pobaltím věnují tranzitu přes Polsko samostatnou výstražnou kapitolu. Snažím si ještě udělat radost natankováním pověstně levné nafty, ale cenový rozdíl je dnes už jen pár korun.
Kontrola na polsko-litevských hranicích je jen namátková a celnici projíždíme bez zastavení. Následující noční cesta je o poznání příjemnější, ubyl provoz a silnice je sice jen dvouproudová, ale široká a kvalitní. Kilometry ubíhají rychle a když nad ránem cítím únavu, brzy nacházíme pěkné místo v lese severně od Rigy, kde nadivoko kempujeme. Časovou ztrátu z Polska se v noci podařilo dohnat, takže další den nemusíme spěchat. Volíme tedy příjemnou cestu A1/E67 vedoucí malebnou krajinou podél moře, střídající lesy, louky a vesnice s typickou architekturou a skandinávským rázem. Nakonec stíháme i prohlídku estonského hlavního města Tallinnu s majestátným hradem v krásném historickém centru. Zbytek Pobaltí si pak již necháváme na jinou samostatnou dovolenou.
Vpodvečer dojíždíme do kempu v Toile, jenž patří k lázeňskému komplexu, je klidný, hezký a kompletně vybavený. Noc zde stojí příjemných 20 eur za jedno auto a dvě osoby (GPS N 59.425939°, E 27.514653°; www.toilaspa.ee). Po náročné cestě si zde můžete odpočinout v sauně nebo termálním bazénu.
Tady se potkáváme s Apaluchou a první společný deštivý večer trávíme grilováním. Zbylé dvě posádky z naší skupiny dostaly strach z fronty na ruské hranici a vydávají se tam s předstihem už v noci. Nakonec však čekají déle než my.
První zkušenosti s ruskou hranicí
My do Narvy jedeme až ráno. Při příjezdu do města zabočujeme doprava na veliké záchytné parkoviště, kde probíhá první byrokratické kolečko – povolení pro výjezd z Estonska. Je pondělí ráno a jsme tam nepochopitelně téměř sami.
Stavíme se k první budce, kde za jedno české pivo a jedno euro registrujeme automobily (k tomu je potřeba pas řidiče s platným vízem a technický průkaz).
V úplně totožné budce na opačné straně parkoviště platíme další tři eura, opět předkládáme pas a technický průkaz a obsluha nám bere papírek z předchozí budky a dává nám jiný. Po necelé hodině se s papírkem můžeme přesunout na téměř posvátné místo – ruskou hranici. Už nás prý čekají.
Zdejší přechod je jeden z nejzajímavějších, jaké jsme viděli. Projíždí se zde po oploceném mostě a oba břehy řeky stráží mohutné pevnosti – na estonské straně hrad Hermann a na ruské Ivangorodská pevnost.
Pohraniční kontrola na estonské straně je standardní, jen je nutné si zvyknout, že se na všechno pořád čeká, i když jsme na přechodu skoro jediní. Kontrolují se pasy a číslo motoru.
Také celníci na ruské straně byli profesionální, slušní a nápomocní. Když však Karel zastavil s nárazníkem deset centimetrů za bílou čárou, nechala jej policistka nekompromisně couvnout s výrazem, že žádné excesy se tady netrpí. Člověk zvyklý jezdit po EU jen s občankou, navíc s pofidérní znalostí ruštiny, se rychle zamotá do změti různých formulářů a potvrzení. Policistka nám dává celkem dva druhy formulářů – celní deklaraci, kde se uvádí informace o vozidle a převážených cennostech, a dvoudílnou kartičku pro každou osobu, kdy jednu část si celník vezme při vjezdu a druhou při výjezdu z Ruska. Pokud něco z toho ztratíme, bude zle.
Stojím u okýnka a paní s razítkem má nyní v ruce veškerou moc. Celníci ještě prohledávají auto a náklad. Dovážet se nesmí mléko, sýry, ovoce či zelenina – v autě máme všechno jmenované, ale nevyhazují nám nic. Takhle nervózní jsem snad nebyl ani u státnic.
Pohraničníci jsou však nečekaně ochotní, a když vidí, že máme vše v pořádku, pomáhají nám vyplnit i ruské formuláře, takže zhruba po dvou hodinách vítězoslavně vjíždíme na ruské území a čeká nás první město Ivangorod.
Uvítání je takové typicky ruské, tak nějak jsme si jej představovali. Omšelé panelákové městečko není nijak přitažlivé, nicméně zastavujeme, protože potřebujeme vyměnit peníze a natankovat. Do Ruska se vyplatí přivézt dolary a ty postupně měnit za rubly. Úřednice v bance je usměvavá, což – jak později zjišťujeme – je spíše výjimkou, a k balíčku ruské měny nám přidává černo-oranžové stuhy, které si lidé dávají na zrcátka v autech a připínají na oblečení. Blíží se největší ruský svátek Den pobědy.
K první čerpací stanici se přesouváme s lehkou nedůvěrou, je totiž nám neznámé značky. Nafta (v Rusku se na stojanech značí jako DT) zde ale vychází průměrně asi na 16 korun a naše moderní diesely s ní problém nemají. Přesto bych doporučil přidávat aditiva. Po cestě je možné na benzinky narazit poměrně často, velkou část z nich tvoří známé značky jako Shell či Lukoil a nabízí podobný standard jako u nás, včetně občerstvení, toalet a prodejny. Na mnoha z nich lze také zdarma hadicí nabrat pitnou vodu, což samozřejmě často využíváme.
Cesta do Petrohradu aneb jak se řídí v Rusku
Čeká nás teď asi 130 kilometrů dlouhá cesta na místo zahájení srazu, nově vybudované karavanové stání Baltic Parking na okraji Petrohradu. Silnice E20, hlavní spojnice s Petrohradem, má parametry okresní cesty a jejích prvních asi osmdesát kilometrů je opravdovou zkouškou trpělivosti řidiče a odolnosti auta.
Do nesčetných hlubokých výmolů se často schová i celé kolo, některé díry nejdou vůbec objet, protože se táhnou celou silnicí. Rychlost mnohdy nepřekračuje 20 km/h. Představujeme si ten koncert v obytné nástavbě a jsme rádi za naši malou dodávku s jedním ešusem.
Na klidu nepřidává ani ruský styl řízení. Kamiony, žigulíky a letité volhy nás předjíždějí při jakémkoli pokusu o přibrzdění, a to zleva i zprava po blátivé krajnici, která slouží dost často jako rychlý jízdní pruh. Nevím, jestli je to dáno umem řidičů nebo nesmrtelnou sovětskou konstrukcí místních aut, ale díry, kterých bych se bál i pěšky, všichni přelétávají s neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí, s cigaretou v jedné a mobilem v druhé ruce. První kilometry tak jsou dosti náročné, protože jako řidič nevím, kam se dívat dřív.
Ježdění v Rusku je obecně více asertivní a pocitové. Počet pruhů na silnici se určuje od oka – kolik se vedle sebe vejde aut, tolik jede. Stejné je to s rychlostí, a to hlavně mimo velká města. Předjíždí se všude, plná čára, zatáčka nebo tma nejsou důvodem, aby ruský řidič za vámi brzdil. Když je aut v protisměru hodně, předjíždí se po hliněné krajnici zprava. Při řazení do odbočovacích a připojovacích pruhů (hlavně v Moskvě a Petrohradu) se rozhodně neberou ohledy a Rusové nikdy neuhnout ani o milimetr. S tím je nutné počítat, neboť bez velké dávky sebevědomí nedojedete nikam.
Pozor také na častou jízdu na červenou, nedodržování předností v jízdě a dosti svobodomyslné parkování ze strany místních. Oči je třeba mít všude. Rusko je ale obrovské a provoz mimo velká města a několik hlavních tahů je mírný, takže z řízení není třeba mít velký strach. Polsko je na tom podle mě hůře, tam je to často o agresi jednotlivých řidičů. V Rusku to vnímám jako společensky zažitý styl. Policejní hlídky vídáme jen občas, nestavěli nás ani jednou.
Trasu nakonec zvládáme přibližně za pět hodin a úspěšně přijíždíme na stání Baltic Parking (GPS N 59.85987°, E 30.045534°; www.konstantinpalace.ru). Stání je jednou z prvních vlaštovek rozvoje karavaningu v Rusku, bylo otevřeno v květnu 2012 a jedná se o velké asfaltové parkoviště doplněné o výlevku, přípojky elektřiny a vody. V nedaleké kongresové budově lze využít luxusní toalety a dvě sprchy s bezbariérovým přístupem. Jedna noc zde vyjde na 800 rublů (obytný vůz, dvě osoby a elektrická přípojka).
Stání se nachází přímo na břehu Finského zálivu v sousedství Konstantinova paláce s krásnými zahradami, jenž nyní slouží jako národní kongresové centrum. Stání je výhodné také jako výchozí bod pro prohlídky Petrohradu – do centra se odsud lze dostat městskou dopravou za půl hodiny.
(Aktuální informace – kemp v současné době nefunguje, ale je zde možné stání zdarma bez infrastruktury.)
Přivítání za tisíc eur
V kempu už nás čekají naši souputníci Petr s Jožkou, vedle nich parkuje několik Poláků a ruských obytných aut. Původně nás mělo být asi padesát posádek, zatím je nás tu kolem desíti. Seznamujeme se, připíjíme na dlouhou cestu a vyměňujeme zážitky, načež nás pořadatelé akce Visit Russia zvou na slavnostní zahájení výjezdu.
Tam nás ale čeká netradiční překvapení – u vstupu se vybírá účastnický poplatek tisíc eur za osobu! S takovým výdajem samozřejmě nikdo z nás nepočítá, neboť o poplatku nepadlo předem ani slovo, takže dáváme hlavy dohromady a jednomyslně jej odmítáme s tím, že tolik peněz s sebou nemáme, a proto si uděláme vlastní program.
Pořadatelé výjezdu, kterými je ruská Liga karavanistů z Moskvy, jsou naším rozhodnutím evidentně zaskočeni, o to více pak polští kolegové, z nichž část dorazila před námi a na místě zaplatila. Teď už chápeme, proč zbylých čtyřicet posádek účast zrušilo.
Dobrý pocit z toho nemáme, neboť bez pozvání Ligy bychom se do Ruska vůbec nedostali, bohužel padesát tisíc korun za posádku dávat nechceme a vysvětlujeme, že takto zásadní věc by nám měla být oznámena předem. Situaci nezachraňuje ani nabídka poloviční ceny výměnou za seškrtání půlky programu nebo argument, že nám ruští karavanisté nebudou účtovat jejich práci na přípravě srazu. S odpovědí, že na našich srazech si karavanisté rozhodně vlastní práci neúčtují, děláme za akcí Visit Russia definitivní tečku. Karel, kterého jsme nějak bezděčně jmenovali naším vyjednavačem, si užil už dost, jdeme to zapít a naplánovat vlastní program.
PSALI JSME: Severní Rusko – Busíkem na konec světa
Do Puškinu s ruskými karavanisty
To ještě netušíme, že v ruské alkovně vedle nás bydlí Andrej, zakladatel „konkurenčního“ petrohradského karavanového klubu Avtotravel. Charizmatický čtyřicátník a aktivní karavanista kdysi vydával časopis Auto Kemper a nyní provozuje karavanistický internetový portál (dnes již nefunkční). Večer pořádá pro všechny zúčastněné grilování, na kterém se seznamujeme. Hned nám nabízí pomoc, zajišťuje nocování v Petrohradu a Puškinu a na mapě nám dává tipy na kempy a karavanová stání. Jednoho zaměstnance ze své firmy, Dimitrije, nám na tři dny „propůjčuje“, aby nám dělal v okolí Petrohradu průvodce. Neuvěřitelné.
Hned další ráno se loučíme s Poláky i původním plánem a vyrážíme do města Puškin, vzdáleného od Petrohradu asi 25 kilometrů. Tato překrásná bývalá letní rezidence ruských carů je známá především díky Kateřinskému paláci z roku 1756, v němž se nacházela legendární Jantarová komnata. Ta je od války nezvěstná, v roce 2003 však byla v paláci slavnostně odhalena její přesná replika, kterou mohou turisté navštívit v rámci prohlídky.
Počet vstupenek na den je ale omezený a zájem je veliký, počítejte proto i s jednodenní časovou rezervou, pokud ji chcete vidět. Palác samotný je velkolepým dílem, prošel celkovou rekonstrukcí a je obklopen rozlehlým okrasným parkem podobným našemu Lednicko-valtickému areálu.
Rozhodně stojí za návštěvu, venkovní vstupenka stojí příjemných sto rublů. Pokud máte dost času, navštivte i Pavlovský palác s okrasným anglickým parkem, je vzdálený jen asi dva kilometry.
Dimitrij nám domlouvá stání v centru Puškinu na dvoře nějakého institutu, vzdáleného asi sto metrů od Alexandrovského paláce, kde byla v roce 1917 po zatčení bolševiky vězněna carská rodina. Z vedlejšího staveniště si natahujeme elektřinu, je zde voda a ve sklepě i toalety, takže jsme navýsost spokojení a sympatického vrátného odměňujeme, jak jinak, několika českými pivy. Večer je ideální příležitostí, jak u Jožkovy výborné čokoládové pálenky vyzpovídat Dimitrije a zeptat se jej na život v Rusku. Je to velmi zajímavá debata, i když pro Dimitrije ne úplně veselá.
Ráno se budíme do obrovsky významného státního svátku – již dříve zmíněného Dne Vítězství. Ten se zde slaví 9. května jako připomínka konce druhé světové války (Rusové jí neřeknou jinak než Velká vlastenecká válka). Rusové v tento den často chodí navštěvovat své pamětihodnosti, ve městech se pořádají obrovské ohňostroje a vojenské přehlídky, ulice se zdobí prapory a válečnými symboly a celý národ venku slaví tuto významnou událost spolu s pamětníky a stárnoucími válečnými hrdiny v uniformách.
Připomínky 2. světové války ostatně nacházíme v každé vesnici – ať již v podobě památníků, hřbitovů, muzeí či tanků na velkých podstavcích. Není se čemu divit. Jen sotva zde potkáte rodinu, která by ve válce někoho neztratila, a především mezi starší generací je tato věc stále velmi živá.
Okolí Petrohradu
Vstáváme brzy a hned vyrážíme na cestu – máme namířeno do legendárního Petěrgofu (dříve také Petrodvorec, www.peterhofmuseum.ru). Tento překrásný palácový a parkový areál z přelomu 18. a 19. století sloužil jako letní rezidence romanovských carů, patří mezi vůbec nejvýznamnější a nejnavštěvovanější ruské památky a je také zapsán do seznamu UNESCO.
Ruské Versailles, jak se paláci přezdívá, leží na břehu Finského zálivu asi dvacet kilometrů od Petrohradu, a je vybaveno kanálem, kterým mohl car dojet lodí z města až sem. Jeho zakladatel Petr I. Veliký byl nadšeným cestovatelem, proto do paláce nechal promítnout nejrůznější evropské stavební vlivy. Ve zdejší obrovské zahradě je umístěno celkem přes 170 fontán, kašen a vodotrysků, které jsou v provozu od května do září. Protože je svátek, jsou zde davy lidí, i tak se ale necháváme unést neuvěřitelným rozmarem a okázalostí dávných vládců i umem stavitelů a architektů. U kaskádového vodopádu přímo u paláce sledujeme slavnostní ceremoniál s ohňostrojem a spuštěním systému fontán. Prohlídka zahrad zabere asi půlku dne, aktuální vstupné je možné ověřit webu výše. Za další vstupné je možné navštívit i hodnotné palácové interiéry, vzhledem k počtu lidí to však vzdáváme. Nedaleko je ještě jedna menší katedrála, kam však už turisté nemíří a jsme tam sami.
Pak už se všichni setkáváme u aut, přijíždí Andrej s Dimitrijem a vedou nás do dřevěného skanzenu Suvalovka, který má být imitací zdejšího starodávného venkova (GPS 59.86767095694202, 29.982077343745036; www.shuvalovka.ru). Andrej zde plánuje pořádání velkého mezinárodního srazu karavanistů a nadšeně nás zde provází. Nabízí nám možnost zde na parkovišti přenocovat. Všichni souhlasí, avšak my se jako jediní na noc přesouváme zpět na Baltic Parking, kde jsme spali poprvé. Jsou to jen dva kilometry, je tam lepší zázemí, a hlavně od moře pěkný výhled na Petrohrad, kde je dnes večer krásný ohňostroj. Ráno se vracíme zpět do Suvalovky pro ostatní a čeká nás velké sousto – druhé největší ruské město Petrohrad.
Kempujeme na ulici v centru Petrohradu
Naši kolonu vede místní rodák Andrej. Jeho zálibou je tahat nás vždy co nejvíc do centra, abychom mohli dělat skupinové fotky přímo na nádvoří paláců a chrámů, což je podle něj výborný nápad. Naštěstí máme v autech všichni vysílačky, takže se nám v šíleném petrohradském provozu jakžtakž daří držet pohromadě.
Úzkými jednosměrkami a nesčetnými semafory se proplétáme až před Smolný klášter, sousedící se Smolným institutem, současnou městskou radnicí a bývalým prvním sídlem bolševiků těsně po převratu. Nějakou dobu zde bydlel i sám Lenin. Zde na pokyn Andreje zabíráme kvůli focení celý chodník, bohužel Petrova alkovna s dlouhým převisem si na obrubníku málem sedla na zem, načež začíná půlhodinová akce s podkládáním kol klíny a opatrným vyprošťováním. Říkáme Andrejovi, že už bychom rádi zaparkovali a šli do města, ten přikyvuje a vede nás pro změnu přes celé centrum na focení k majestátnému Chrámu vzkříšení Krista.
Nakonec mu však děkujeme, protože nám sehnal výborné parkování přímo ve středu města (GPS N 59.942856°, E 30.306735°), a to u budovy staré burzy, dnes hlavního námořního muzea. Je to přímo u řeky a jen asi dvě stě metrů od Zimního paláce. Nadto nám ukazuje místo, kam můžeme večer přeparkovat a bezpečně přespat. Je to hned ve vedlejší ulici u nemocnice, přitom v noci je zde úplný klid (GPS N 59.942829°, E 30.303557°). Paráda. Zajímavé je, že v celém Petrohradu je parkování zdarma, ale aut zde jezdí tolik, že najít vhodné místo je téměř nemožné.
Máme toho před sebou hodně, proto hned vyrážíme do víru metropole. Ve městě žije pět milionů lidí, je velmi rušné a z turistického pohledu zcela snese srovnání s jakýmkoli jiným velkoměstem na Západě. Po širokých bulvárech plných drahých hotelů a restaurací jezdí luxusní auta, na ulicích je čisto a bezpečno a na každém kroku na vás číhá nějaká zajímavá památka, kterou znáte z učebnic.
Petropavlovská pevnost je historickým jádrem Petrohradu
Ulicemi s pozůstatky včerejších oslav teď směřujeme do Petropavlovské pevnosti, první kamenné budově ve městě z roku 1703. Z jedné strany je obklopená nábřežním parkem, u kterého nás zastavuje hlídač a ukazuje na fenku německého ovčáka Kendy. Psa dovnitř nepustí. Díváme se nechápavě do parku za ním, kde běhá několik toulavých psů, to ale strážce neobměkčí. „Sabaka nět!“ Později zjišťujeme, že Rusové obecně mají z velkých psů strach a psy ani sami moc nechovají. Na chodníku Kendy všichni obchází velkým obloukem a s viditelným strachem, někteří se kryjí kabelkou, jiní rovnou nadávají, co je to za zvíře. V ulicích jsou ale poměrně často vidět toulaví psi. Velmi opečovávané a oblíbené jsou naopak kočky.
Bastionová pevnost v ústí řeky Něvy, určená původně k obraně nově založeného města, dnes slouží jako muzeum a patří mezi hlavní památky Petrohradu. Na jejím nádvoří stojí mimo jiné ortodoxní chrám sv. Petra a Pavla, který poznáte podle jeho 123 metrů vysoké špičaté pozlacené věže. Slouží jako hrobka téměř všech ruských carů a careven, od Petra Velikého až po Mikuláše II. s rodinou. Dovnitř se platí vstupné, v době naší návštěvy to byla asi stokoruna.
Legendární křižník Aurora
Z pevnosti jdeme jen asi patnáct minut po nábřeží s krásným výhledem na protilehlé centrum města a za rohem už na nás vykukuje další legenda – válečná loď Aurora. Ačkoli je to válečná loď, je výrazně menší, než jsme čekali. Po celkové rekonstrukci, která proběhla v roce 2016, vypadá jako nová a její malinká děla jakoby ani nevěděla, co svou salvou rozpoutala (když pomineme to „známé“, tak například i získání nezávislosti Finska). Na příďovém děle se nachází pamětní deska s popisem událostí podzimu 1917, chceme se jít podívat dovnitř, ale loď je uzavřená pro soukromou společnost. Traduje se, že v devadesátých letech se na palubě točily filmy pro dospělé. Musíme se tedy smířit alespoň s fotkami zvenčí, každopádně vidět Auroru na vlastní oči je zajímavý zážitek. U bezpočtu suvenýrových stánků na nábřeží si ale nic nevybíráme – už i tady ztratili trhovci veškerý vkus.
Vracíme se po nábřeží zpátky, přecházíme most přes Něvu a vycházíme přímo u Marsova pole, což je velký park a příjemná odpočinková zóna. To by ale nebyl Petrohrad, aby i tu nebylo něco navíc. A opravdu – uprostřed parku, pod památníkem s věčným plamenem, je masový hrob 180 revolucionářů, kteří byli v únoru 1917 zabiti.
Petrohrad -město katedrál
Hned kousek odsud pak je velký Chrám vzkříšení Krista, který si na fotkách mnozí pletou s jeho moskevským příbuzným a patří rozhodně mezi nejkrásnější stavby ve městě. Nádherný a mohutný chrám byl dokončen v roce 1907 a je dominantou v pravém slova smyslu. Leží na příjemném místě mezi parkem a vodním kanálem, sdružují se zde pouliční umělci a je velmi příjemné se zde na chvíli zastavit. Člověk si připadá, jako by byl napůl ve Vídni a napůl v Amsterdamu. Jen s tím rozdílem, že v ruce má vynikající čerstvé pirožky.
Asi tři sta metrů chůze podél kanálu nás přivede na známý Něvský prospekt, nejdůležitější bulvár celého města. Máme hlad a hledáme toaletu, tak dáváme pauzu v Subwayi, známém bagetovém fast foodu. Světe div se, je stejný jako ten v Americe, Anglii nebo Německu. Jídlo i ceny jsou slušné, záchody čisté, nechybí zde ani Wi-Fi. Rušnou ulicí pak pokračujeme až k Zimnímu paláci, ale jeho Ermitáž si necháváme na zítra.
Navštěvujeme nedalekou katedrálu sv. Izáka, největší ortodoxní kostel ve městě, a protější Budovu admirality, nejvyšší velitelství ruského námořnictva. Jestli jsou si zdejší pamětihodnosti v něčem podobné, tak je to jejich velkolepost. Celé město jinak dýchá historií, je protkáno parky a několika kanály. Po betonových monstrech z dob socialismu není v centru ani památky. Cestovatelský duch Petra Velikého se projevil i zde a naštěstí zůstal zachován. Předměstí ale samozřejmě tvoří nekonečné řady obrovských, a tím myslím opravdu obrovských, paneláků.
Teď už je večer a vracíme se k autům, abychom se přesunuli na noční stanoviště. Během večeře přijíždí Dimitrij, v parku vedle ulice dáváme do kruhu kempový nábytek, jíme, pijeme a opět si dlouho do noci povídáme. I když to má Dimitrij autem jen kousek, alkoholu se ani nedotkne. A to jsem si myslel, že Rusové pijí vždy a všude.
Dozvídáme se od něj, že každodenní život zde tak jednoduchý není. Ačkoli je Petrohrad městem s druhou nejvyšší životní úrovní v Rusku, plat dvacet tisíc korun je zde podle něj velmi nadprůměrný a dosáhne na něj jen málokdo. Oproti platu na venkově je však desetinásobný… Sociální nerovnost a rozdíly mezi městem a vesnicí jsou zde neuvěřitelné.
Noční otevírání mostů
Blíží se půl druhé ráno a na tuto dobu netrpělivě všichni čekáme – na Něvě se otevírá třináct zvedacích mostů, aby umožnily velkým lodím proplout do Finského zálivu a naopak.
Otevírají se vždy na několik hodin, a pokud se zapomenete na jedné straně řeky, nedostanete se na druhou. Mosty jsou nádherně osvětleny a jedná se o nezapomenutelnou podívanou. Protože je květen, nezažíváme bohužel legendární letní bílé noci, kdy slunce zapadá jen na chvíli a město se místo do tmy halí do červánkových barev.
Ohromující muzeum Ermitáž
Ráno vstáváme do silného deště, ale to nám nevadí – přebíháme most a za chvíli už stojíme u kované brány Zimního paláce. Před námi je dlouhá fronta na vstupenku do Ermitáže (www.hermitagemuseum.org), která cizince stojí 500 rublů, zatímco Rusy jen čtvrtinu.
Velmi často v Rusku narážíme na to, že cena vstupenek pro domácí je podstatně nižší než pro cizince. Setkali jsme se s tím ale i v Indii a dalších zemích. Vždy si vzpomenu, když se u nás dvojí ceny zakázaly jako diskriminační. Snažíme se ušetřit, a tedy vypadat co nejvíce rusky, pilujeme přízvuk. Zkušené pokladní nás ale vždycky odhalí.
Lidí je zde dost, ostatně do Petrohradu se často létá na organizované zájezdy a před budovou se neustále střídají i zájezdové autobusy. V suterénu si zdarma ukládáme oblečení, batohy a vše nepotřebné, protože prohlídka bude dlouhá. U vstupu si každopádně vezměte plánek budovy, bez něj těžko trefíte zpátky.
Ermitáž patří mezi největší muzea na světě a je až neskutečně rozlehlá. Zároveň patří také mezi jedno z nejstarších, veřejnosti se otevřelo v roce 1852, založila jej však Kateřina Veliká již v roce 1764. Zimní palác je jen jednou z šesti budov, které zabírá, a jeho sbírky obsahují přes tři miliony položek. Je zde například největší sbírka obrazů na světě. Vystaven veřejnosti je jen malý zlomek.
Přes 350 výstavních sálů s asi 65 tisíci exponáty je propojeno desítkami chodeb a schodišť a orientace zde je velmi složitá. Pokud máte rádi muzea a umění, můžete zde strávit klidně několik dní, celý den stačí na rychlou celkovou prohlídku a pokud máte času ještě méně, musíte si vybírat. A je tedy z čeho.
Už vstupní schodiště dává najevo, že máme co do činění s něčím, pro co se nejen u nás těžko hledá srovnání. Výzdoba interiérů je na každém kroku jiná a sešlo se zde to nejlepší, co mohlo carské Rusko ve své době vytvořit – nutno podotknout, že v mnoha ohledech tvořilo světovou špičku. Člověk odkojený krásnými českými zámky může jen pokorně obdivovat. Na druhou stranu je zde nejlépe v celém Rusku vidět, jakým bohatstvím carský rod oplýval a v jakém nepoměru vůči běžným lidem žil. Kateřina Veliká byla naštěstí moudrá a dokázala své moci využít k tomu, aby cenné umělecké předměty nashromáždila a ochránila pro budoucí generace.
Proplétáme se nekonečným labyrintem sbírek – je zde vše, na co si vzpomenete. Obrazy, sochy, porcelán, zbraně, oděvy, šperky a klenoty, knihy, mumie, mince či nádobí. Pravěk, antika, osidlování Sibiře, objevy mořeplavců, středověk i moderní umění. V paměti mi zůstal například dokument vlastnoručně podepsaný hrabětem Drákulou. Psát delší výčet ale nemá smysl, podívejte se na oficiální stránky, kde najdete část děl i v digitalizované podobě.
Upřímně, kdyby naše cesta po Rusku skončila právě zde, už tak by byla obsahově velmi bohatá. Přichází ale domluvený čas, kdy se máme všichni setkat u aut a pokračovat dále. Opět v lijáku se tedy vracíme, uchození, ale obohacení o jeden z největších cestovatelských zářezů.
Vyrážíme na venkov
Čeká nás ale ještě řada zážitků, míříme totiž ven z města, na venkov a do míst, kde se to již turisty tolik nehemží. Vyjíždíme vpodvečer, v době, kdy jsme si mysleli, že už dopravní špička bude za námi. Provoz je sice hustý, ale plynulý, na kraji města zastavujeme u velkého obchodního centra a nakupujeme zásoby. Je to vlastně naše první zkušenost se zdejším větším obchodem. Až na to, že není tak čistý a voňavý, je tento hypermarket prakticky stejný jako u nás. Ceny jsou vesměs podobné těm našim, bohatá je nabídka levných ryb a mořských plodů. Překvapivě drahá je zde naopak zelenina a ovoce. Velmi pestrá je nabídka čerstvého pečiva, kaviáru a – samozřejmě – vodky. Tyto věci vyjdou podstatně levněji než u nás.
Dále pokračujeme směrem na jih k jezeru Valdai po silnici E105/M10. Ta je hlavní spojnicí Petrohradu s Moskvou a provoz tomu odpovídá. Časté nehody a k tomu rekonstrukce velké části silnice bohužel vedou k tomu, že jen několik kilometrů za městem se provoz zcela zastavuje. Nabíráme nový rychlostní průměr kilometr za hodinu a po několika kilometrech a hodinách se vysílačkou domlouváme na sjezdu na nejbližší benzinku. Tady parkujeme a reklamní tričko spolu s českým pivem přiklání na naši stranu sympatického hlídače, který nás nechává přenocovat, a ještě nás hlídá. Domlouváme se, že vstaneme kolem půlnoci, kdy bude slabší provoz, a dojedeme do Novgorodu.
Od polských karavanistů se později dozvídáme, že tento úsek cesty, který měří 160 kilometrů, jeli dvanáct hodin, z toho většinu ujeli za pár hodin v noci.
Karel využívá zastávky na benzince a plní si plynové lahve. Klasickou českou lahev mu obsluha plní bez mrknutí oka. Problém ale nastává s plnicí lahví Alugas. Pistole nesedí na plnicí ventil, obsluha chvilku dumá, a pak lahev plní – výpustním ventilem! Tohle je v Rusku úžasné – nic není problém. Chyběla snad už jen ta pověstná cigareta v puse.
Před námi je dlouhá cesta po Zlatém kruhu Ruska, kolébce ruského státu s významnými historickými a kulturními památkami. Navštívíme venkov, Jaroslavl, historické kláštery a budeme kempovat nadivoko v ruské přírodě.
Už za týden! 😉
Text a foto: Jan Bordovský
