CESTOPIS: Španělsko obytným autem v zimě – 1. Cesta na jih Evropy

Zima v karavanu se dá strávit různými způsoby. Čím dál oblíbenější destinací je nejen pro české karavanisty Španělsko, kam se letos vydáváme i my. V tomto cestopisu se dozvíte, proč je Španělsko rájem pro zimní karavaning, jak se tam v zimě cestuje a kempuje a jak vypadá zima v karavanu na jihu Evropy.

Člověk míní a chřipková epidemie mění. Celou naši rodinu smetla hned na začátku, takže plánovaný odjezd v půlce prosince odkládáme na neurčito „až budeme zdraví“. Postupně tak padá i představa vánočních svátků pod palmami u moře a odjezd se nám daří až zkraje ledna.

V plánu máme strávit zimní měsíce v příjemnějším počasí a žádné velké cestovatelské cíle si dopředu nedáváme. Ze zkušenosti víme, že nejlepší program se cestou tvoří sám, takže se až na pár opěrných bodů necháme vést „za nosem“. Je to i proto, že s námi cestují naše dvě děti ve věku 2 a 5 let – obě s námi kempují od prvních měsíců života a učíme se tempo a náplň cesty ladit i podle nich.

Na navigaci svítí vzdálenost 2 500 kilometrů – tolik to je od nás do španělské Valencie, která je takovou vstupní branou do jížního Španělska a panuje tam příjemně teplé počasí kolem dvaceti stupňů. Tuhle porci kilometrů prostě ujet musíme, ale i tenhle nutný přesun si zpříjemníme a cestou navštívíme několik míst. Tak pojďme na to!

Jak cestujeme

Na cesty se posledních pět let vydáváme obytnou vestavbou Concorde Compact (více o našem autě ZDE) s délkou 5,40 m. Díky tomu si více troufáme i do hor a na odlehlejší místa. Cestujeme ve čtyřech, preferujeme kempování nadivoko, ale nepohrdneme ani pěknými kempy na zajímavých místech. Na tuto cestu s sebou nebereme kola ani koloběžky, zaměříme se na malá městečka, procházky na horách a obecně pobyt venku a v přírodě.

Pro výběr míst na spaní a servis auta na cestách hodně používáme katalog stání pro karavany Bord Atlas, který mě za posledních patnáct let snad nikdy nezklamal, české Mapy.cz a občas také aplikaci Park4Night. Letos poprvé zkouším místa také podle nového portálu Camperguru, a to hlavně v případech, kdy hledám pěkné ověřené stání vhodné pro děti. Více o našem stylu cestování napíšu v některém z dalších článků.

Jižní cesta přes Rakousko a Itálii

Když si dáte na mapách hledat cestu do Valencie, primární trasa vede vždy přes Německo a Francii. Zajímavou variantou je však i jižní trasa přes Rakousko a Itálii – je navíc stejně dlouhá časově i kilometrově, tedy okolo 2 500 km. A protože ve Francii jsme byli před rokem, pro osvěžení volíme tuto alternativu, kde trasa dříve vede kolem moře.

Rakouskem na desetidenní známku

Z Ostravy vyjíždíme odpoledne, takže si užíváme rychlý večerní průjezd volnou Vídní bez jakéhokoli zdržení. Ještě před tím ale po přejezdu hranic kupuji rakouskou dálniční známku – pro naše potřeby desetidenní, protože kratší se neprodává. Kolem hranic ji všude seženete s přirážkou, v Travel Free obchodě hned za Mikulovem ji mají za 12,90 eur.

Za původní cenu 9,90 eur ji můžete sehnat například v oficiálním obchodě rakouské dálniční sítě Asfinag (https://shop.asfinag.at/cs/), kvůli rakouskému právu na odstoupení od kupní smlouvy ji ale musíte koupit minimálně 18 dní předem, což se mi nikdy nechtělo.

(AKTUALIZACE: V roce 2024 stojí 10denní známka 11,50 EUR, letošní novinkou je jednodenní známka za 8,60 EUR.)

O kvalitě rakouských dálnic asi není moc co psát. Příjemnou novinkou je, že Asfinag v rámci rekonstrukcí odpočívadel na nich postupně buduje také servisní stanice pro obytná auta. Zatím jich ale není mnoho.

První noc trávíme bez jakéhokoli problému na dálničním odpočívadle kousek za Vídní, kde vlastně spíme docela často. Druhý den pokračujeme dále a obědovou pauzu děláme v Klagenfurtu – na exitu č. 305 sjíždíme k čerpací stanici u obchodního domu Metro (nafta v přepočtu za cca 42,- Kč) a na oběd vyrážíme hned naproti do IKEA, která má v restauraci proti ČR mnohem zajímavější nabídku, cenově přitom plnohodnotný oběd i se zákuskem a pitím vyjde levněji než menu ve fast-foodu.

Itálie leze do peněz, ale cesta je pestřejší

Přes Alpy se rychle dostáváme do Itálie. Dálnice odsud až na francouzské hranice jsou ve výborném stavu a na benzinkách jsou občas servisní místa pro autobusy a obytná auta. Mění se charakter provozu – za volantem se projevuje jižanská krev a jízda je taková…asertivní, na rychlost, jízdní pruhy nebo blinkry se moc nehledí, je potřeba jet předvídavě, ale cesta ubíhá dobře.

Dálnice v Itálii se platí formou mýta – při nájezdu si v mýtné bráně vyzvednete lístek a při sjezdu z dálnice uhradíte příslušnou částku. Na mýtných branách lze všude platit kartou – ale většinou ne bezkontaktně – a za kompletní přejezd Itálie od východu na západ (Tarvisio – Ventimiglia) platíme okolo 70 EUR. Nafta v Itálii vychází kolem 47,50 Kč (i když jsme tankovali mimo dálnice, rozdíl nebyl příliš velký).

Přes města Udine a Benátky večer dojíždíme do Verony, která leží přímo na trase, proto zde plánujeme první větší přestávku.

Návštěva Verony aneb „v lednu tam nikdo nebude“

I když se už těšíme do tepla, trasu dlouhou 2 500 kilometrů chceme i s ohledem na děti rozdělit na více částí. Třetí den na cestě proto děláme celodenní přestávku v historickém městě Verona. Naivně spoléháme na to, že začátkem ledna nebude v krásném centru s bezpočtem starořímských a středověkých památek po turistech ani stopy.

Prvním varováním, že to nebude úplně pravda, je naprosto plný oficiální STPL (stellplatz = stání pro karavany) ležící kousek od centra, který jsme našli v Bord Atlasu (MAPA). V aplikaci Park4Night tedy hledám nejbližší vhodnou alternativu a mířím na kilometr vzdálené parkoviště u velkého stadionu (MAPA). Vypadá bezpečně, nyní v zimě je zdarma a je na něm několik dalších obytných aut. Mnoho parkovišť ve Veroně nemá pro karavanisty dobrou pověst, vykrádání je na denním pořádku, takže je vhodné být obezřetný. Auto máme i s cennostmi pojištěné u české pojišťovny Vansafe, což mi dodává alespoň trošku klidu, ale ani tak si nechceme kazit dovolenou nepříjemnostmi.

Ráno jedeme stání pro karavany zkusit znovu a tentokrát máme štěstí – hodně míst se před víkendem uvolnilo. Zdejší STPL není nijak lákavé, je to vlastně jen velké parkoviště pro obytná auta, jehož přidanou hodnotou je pouze blízkost centra – leží cca 300 metrů od historické vstupní brány Porta Palio, a servisní zázemí v podobě výlevky a vodní přípojky.

Vše je bohužel v dost zanedbaném stavu a neskutečně špinavé. Zbytky výkalů a toaletního papíru jsou naprosto všude, místní karavanisté si čistotností a ohleduplností hlavu nelámou a setkáváme se s tím bohužel po celé Itálii. Stav nevadí evidentně ani provozovateli. Ale výlevku i vodu potřebujeme, tak zde jednu noc zvládneme – mimochodem 24 hodin zde stojí jen 10 eur, což je velmi dobrá cena vzhledem k lokalitě v centru. STPL se platí pouze v hotovosti v automatu u vjezdu. Terminál na kartu při naší návštěvě nefungoval, ale evidentně šlo o dlouhodobější záležitost.

Verona je nádherná, na Juliin balkon se vykašlete

Legendární balkon ze hry Romeo a Julie je snad nejlepší ukázkou toho, jak snadno lze manipulovat davy. Do Verony se na něj ročně jezdí dívat více jak tři miliony turistů. Co na tom, že žádná Julie nikdy nežila, Shakespeare ve Veroně nikdy nebyl, o balkonu ve hře nepsal, protože v té době byly v Anglii balkony prakticky neznámé, a i samotný balkon ve Veroně pochází z roku 1935.

Verona je přitom protkána nádhernými středověkými domy, zatímco ve sklepích a pod úrovní současných ulic leží obrovské a kdysi velmi významné starořímské město. Na náměstí Piazza Bra najdete výborně zachovalé koloseum, které je třetím největším na světě, a je dokonce starší než to nejznámější v Římě. Místní si jej památkově chrání už od 16. století a dnes se v něm odehrává spousta divadelních a kulturních akcí.

My se ve městě ocitáme shodou náhod 6. ledna, kdy Italové slaví svátek Tří králů a čarodějnice Befany – údajně je tento svátek významnější než samotný Štědrý den, a až po něm Italům končí vánoční prázdniny. Ve městě je proto hlava na hlavě, koná se zde průvod v maskách, závod veteránů a mnoho dalších událostí.

---

Stačí ale zabočit z hlavní promenády Via Giuseppe Mazzini, která je poseta turistickými obchody, davy rázem zmizí a v klidu tak můžete obdivovat staré kostelíky, úzké uličky nebo zapadnout do některé z mnoha pizzerií a kaváren. Za hlavním starobylým náměstím Piazza delle Erbe, které leží v samotném středu historického města, se můžete středověkým mostem dostat na druhou stranu řeky k vyvýšenému hradu Castel San Pietro, který je jednou z dominant města a nabízí na centrum moc pěkný výhled.

Pokud nechcete nahoru pěšky po schodech (není to nijak daleko), nebo máte s sebou kočárek jako my, můžete využít kabinovou lanovku, která vás tam vyveze. Zpáteční jízdenka stojí 3 eura (dospělý), resp. 2 eura (děti).

---

Příjemný den završujeme pizzou a výborným espressem v jedné z bočních uliček – snažíme se vždy jíst tam, kde místní, a vyhýbat se turistickým podnikům, i když zde to úplně nejde.

Ráno nás čeká nutný servis auta (tzn. vyprázdnit WC a nádrže a nabrat vodu) a po rychlém nákupu čerstvých baget hurá na dálnici.

Konečně kempujeme u moře

Dálnice na západ začíná být pro řidiče i posádku zajímavá kousek před Janovem. S hezkými výhledy, převýšením a mnoha serpentinami ubíráme na rychlosti, takže nocovat budeme ještě v Itálii. Na mapách nacházíme parkoviště pro obytná auta ve vesnici Santo Stefano al Mare. Je přímo u moře, poblíž dálnice a jen několik kilometrů od francouzských hranic (MAPA). Nevadí nám to a děti jsou rády.

Parkoviště je skoro plné obytných aut a přes noc se neplatí. Nemá žádné servisní zázemí, ale je u malé pláže a přístavu. Ideální na rychlé přenocování po cestě. Ráno už nás čeká poslední italská mýtná brána a vítá nás Francie.

Francie je nápor na peněženku

Francouzské dálnice jsou vyhlášené svou vysokou cenou a nic se na tom bohužel nezměnilo ani v roce 2023. Mýtné brány číhají snad za každou zatáčkou. Trasu navíc prakticky nelze absolvovat po nějaké alternativní neplacené silnici. Místní okresky jsou sice opravdu hezké, loni jsme po nich na severu Francie absolvovali stovky kilometrů, ale na delší přesuny jsou velmi pomalé.

Za 530 kilometrů dlouhý průjezd Francií tak nakonec platíme šílených 110 EUR (cca 2 800 Kč), nafta mimo dálnice (např. u obchodního domu E.LECLERC) stojí kolem 44,90 Kč.

Zvažujeme přestávku v Monaku, ale protože lije jako z konve, sjíždíme z dálnice až u městečka Saint-Tropez na francouzské riviéře, kde déšť trochu ustává.

Saint-Tropez nejsou jen četníci

Příjezd do známého letoviska je z dálnice zdlouhavější, ale kopcovitá cesta je vítaným zpestřením. Původně malá rybářská vesnička, dnes jedno z nejlukrativnějších míst na francouzské riviéře, nabízí velmi příjemné historické centrum se změtí malých uliček, kaváren, či uměleckých ateliérů, a samozřejmě velký přístav plný těch nejluxusnějších jachet.

U nás je Saint-Tropez známé především díky filmům o četnících, a většina turistů zde opravdu míří spatřit známou budovu četnické stanice, v níž je dnes filmové muzeum. Kariéru zde ale zahájila také herecká legenda Brigitte Bardot, která tu dodnes žije.

Přes zimu je zde úplně mrtvo. Velká část obchodů je zavřená, domy s letními apartmány jsou liduprázdné a v ulicích a kavárnách potkáte povětšinou místní. V kapli vedle náměstí navštěvujeme zdarma obrovský a moc hezký pohyblivý betlém a vydáváme se k pevnosti na malém návrší nad městem. Je to kousíček, možná pět minut chůze. Je odsud krásný výhled na město a jeho okolí.

V Saint-Tropez je dost velký problém s parkováním, protože většina parkovišť má výškové zábrany proti obytným autům. My naštěstí přijíždíme o víkendu, velké parkoviště pro autobusy (doporučované i na Park4night) je zavřené, ale jsou volná parkovací místa podél ulic. Zdarma tak parkujeme přímo v centru naproti přístavu.

---

Francie je podobných a i hezčích historických městeček plná, ale pokud jedete kolem a máte chuť na pauzu, Saint-Tropez za zajížďku podle mého názoru stojí. Procházka v centru zabere tak dvě hodinky.

Napojujeme se zpátky na dálnici a už za tmy dojíždíme na STPL ve vesnici Pélissanne, které jsme si předem našli v Bord Atlasu a leží kousek za Marseille (MAPA). Je to obecní stání pro karavany s výlevkou a vodou zdarma. Tato část Francie nemá pro karavanisty zrovna nejlepší pověst, na dálničních odpočívadlech se vozy často vykrádají, navíc stejně potřebujeme udělat servis a nakoupit jídlo a naftu. Poblíž parkování je velký obchoďák, kde tankujeme za 44,90 Kč/litr a nakonec na pumpě využíváme po týdnu cesty k rychlému úklidu i vysavač.

Na vodu s sebou vozím vlastní hadici s celou sadou redukcí a rychlospojek. Ale vždycky se mi stane, že narazím na přípojku, která mi nepasuje, nebo redukci někde zapomenu. Doporučuji proto s sebou vozit dvoumetrovou praktickou hadici „zlodějku“ se silikonovým hrdlem, která mě už hodněkrát zachránila.

Počasí je pořád nic moc, a tak bez okolků pokračujeme dále na jih, dnes to bude už naposledy celý den za volantem. Cesta ubíhá skvěle, brzy se loučíme s poslední mýtnou branou (a dost velkým obnosem eur) a s výhledem na majestátní Pyreneje míjíme modrou ceduli „Espaňa“.

Španělsko, ráj pro zimní kempování

Španělsko nás vítá modrou oblohou, perfektními, širokými – a bezplatnými – dálnicemi, naftou za 37 korun a obrovskou svobodou co se kempování týče. Ale o tom všem ještě napíšu.

Po celodení cestě se chceme zase trochu protáhnout, pro první noc na španělské půdě si proto v Bord Atlasu vybíráme bezplatné stání pro karavany na rodinné vinici Cal Battle (MAPA). Leží v kopcích kousek za Barcelonou a stání i služby (výlevka, čistá voda) jsou zdarma. Je ale slušností si zde na oplátku koupit něco z místní produkce. Sem patří samozřejmě i víno cava, tradiční katalánské pití. Hostitel zde bezplatně provádí pravidelné ochutnávky i exkurzi do výroby. Určitě neváhejte, místní cava je za dobrou cenu od 10 eur a je výborná na cestu i jako suvenýr domů.

Tato forma agroturistiky se pomaličku rozšiřuje i u nás, což je skvělá zpráva. Je to trend výhodný pro obě strany a Česká republika a její farmy, sýrárny, vinařství a další podobné podniky mají rozhodně co nabídnout. Třeba i svou polohu v krajině, která je vhodná na nějaký ten výlet.

Po klidné noci ve skupině německých obytných aut se vydáváme na procházku mezi vinicemi k nedalekému středověkému kostelíku. Ten bohužel leží za plotem a není přístupný, radost z procházky nám to ale nekazí, protože celý den svítí slunce a nás čeká už jen večerní krátký přejezd do Valencie, která je pro nás pomyslnou bránou do jižního Španělska.

Další díl z naší cesty:

Ve druhém díle našeho cestování konečně kempujeme na španělských plážích a navštívíme Valencii a její nádherné oceánarium, které je největším v Evropě. Další zážitky ze španělského pobřeží, cesty na Gibraltar a měsíc neplánovaně strávený v Maroku zde najdete už brzy.

Pokud byste chtěli aktuální informace, momentky a postřehy, můžete nás sledovat také na facebooku (www.facebook.com/camperlifeCZ) nebo Instagramu (www.instagram.com/camperlife.cz/).

Text a foto: Jan Bordovský