Když jsem Vojtu Werticha potkal poprvé osobně, všiml jsem si, že to je přesně ten typ člověka, co má už od pohledu pořád něco za lubem. A taky, že ano. Se svou partou sympatických mladých lidí ukazuje, že chuť cestovat se nedá zastavit ničím – a že auto, které by mnozí postavili do kopřiv, může být dobrým parťákem i na druhé straně světa.
Autor: Jan Bordovský, Foto: Vojta Wertich
KOMPLETNÍ FOTOGALERIE
V roce 2013 vyrazili v devítičlenné skupině na svou první expedici do Mongolska a Ruska, kde strávili dva měsíce. A jako dopravní prostředek si zvolili čtyřicetiletou Avii s poetickým jménem Amálka. Zanedlouho po návratu už auto balili znovu – tentokrát do Afriky, kdy projeli Maroko a Západní Saharu. Další rok vyrazili na pohodovou cestu po Skandinávii, aby konečně mohli začít plánovat velkou expedici po jižní Americe.
Obytné Avie byly kdysi v Československu velmi oblíbené. Nabízely prostorný interiér, na svou velikost měly slušnou spotřebu paliva a byly díky jednoduché konstrukci snadno opravitelné. Tyto výhody převažovaly nad některými konstrukčními nedostatky a nízkou cestovní rychlostí, takže se Avie velkou měrou podepsaly na rozvoji karavaninku u nás. Jejich doba už je sice pryč, komunita aviatiků však na svá opečovávaná vozidla nedá dopustit, pořádá tematické srazy a neustále vyjíždí za novými dobrodružstvími. To prý bylo inspirací pro majitele Amálky, aby s ní také někam vyrazili.
V jednom starším rozhovoru už Vojta vysvětlil, proč má volba Avie pro takové cesty objektivně smysl – opravíte si ji sami nebo i v nejzapadlejším servisu kdekoli na světe, má dobré schopnosti v terénu, díky velikosti v pohodě pojme devět lidí, slouží jako pohodlná základna pro všechny outdoorové aktivity a uveze obrovské množství výbavy a zásob i na dvouměsíční cestu.
Vojto, jsou cesty s Amálkou spíše jednorázové „hurá akce“ mladých lidí toužících po dobrodružství, nebo je to odraz vaší životní filozofie a touhy cestovat?
Do tajů životní filosofie mých spolucestující tolik nevidím, ale mě cestování, poznávání nových míst, zemí a provozování různých outdoorových sportů velmi baví. Před naší první cestou s Amálkou jsem cestoval spíše s batohem na zádech, chodil po horách, kdyby mi tehdy někdo řekl, že mé budoucí velké výpravy budou ve znamení cestování v Avii, řekl bych mu, aby už to nepil. Když jsme začali plánovat cestu Avií do Mongolska a Ruska, bral jsem to jako něco nového, co bude sice asi náročné, nejspíše se toho může hodně pokazit, ale určitě to bude hodně „dobrodrůžo“ a bude fakt sranda. Po návratu z té výpravy jsem byl nadšený a navíc jsem zjistil, že mě se všemi pozitivy i negativy bavila i ta příprava a organizace. Takže se z toho pak asi taková „životní filosofie“ stala, uvidíme, jak dlouho mi zůstane.
Mongolsko není zrovna typickou destinací pro „začátečníky“. Byla to dopředu jasná volba, nebo nečekaný nápad někoho z vás, který ostatní strhnul?
To je asi pravda, typická destinace pro většinu lidí to není. Honza (majitel Amálky a náš hlavní řidič a technik) už jednou v Mongolsku byl, na vodácké výpravě, a chtěl tam znovu vlastním autem, aby mohl být více mobilní, nezávislý a mohl si s sebou vzít vodácké vybavení. Takže spontánní nápad to nebyl. Ze začátku jsem si myslel, že se jedná o čistě akci pro vodáky, tak jsem se o to tolik nezajímal, ale pak mi Honza říkal, že to nebude jen pro vodáky, ale že si své užijí i „suchozemské krysy“, což mě přesvědčilo k účasti. Byl jsem zrovna v náladě, kdy jsem chtěl jet někam dál, více do neznáma, tzv. mimo vyšlapané stezky, což výprava Avií do Mongolska splňovala více než dost. Někteří mí spolucestovatelé ale říkali, že právě to slovo Mongolsko pro ně bylo tím hlavním lákadlem, spínačem v hlavě, proč se rozhodli jet s námi.
Kolik práce dá přesvědčit devět lidí, aby strávili dva měsíce a osmnáct tisíc kilometrů ve čtyřicetileté Avii? Nebrali to z počátku jako vtip?
Jo, někteří lidi v mém okolí, nebo i další lidé poté, co jsme náš úmysl zveřejnili, to považovali za vtip a příliš nevěřili, že by něco takového mohlo vyjít. Z mých zkušeností si myslím, že je důležité nikoho nepřesvědčovat, zájemce se sám musí aktivně projevit, říct proč ho napadlo, že by se chtěl účastnit takové lehce šílené výpravy. Kdybych někoho musel přesvědčovat nebo snad nutit, to by pak určitě nefungovalo a mohlo by to zkazit výpravu jemu i ostatním.
Nebáli jste se toho, že devět lidí bude mít problém se na tak dlouhé cestě sladit a vzájemně se podporovat i v těžkých situacích? Jak probíhal výběr posádky?
Popravdě, tohle asi bylo to jediné, čeho jsem se trochu bál. V této první výpravě jsem se do organizace, plánování a shánění lidí zapojil až trochu později, řešil to tehdy spíš Honza. Vodáci i další včetně mě jsme se s Honzou před výpravou aspoň trochu znali, byl naším společným známým a postupně se to nabalovalo do posádky. Našel jsem si parťáka na výlety do hor – Ivana, se kterým jsem se znal delší dobu. Pamatuji si ale, že jednu z našich spolucestujících, Barču, sehnal Honza přes inzerát na serveru Lidé.cz. Myslím, že jsem mu tehdy říkal, jestli se nepomátl, že na tu seznamku chodí jen samé divné existence. Ale mýlil jsem se, Barča byla super spolucestovatelka nejen na této první cestě Amálkou. A dodnes to mám u ní na talíři, že jsem ji málem potopil 🙂 Samozřejmě, kecal bych, kdybych řekl, že nebyly žádné problémy, určité třecí plochy tam byly, ale v partě se to vyříkalo a jelo se dál.
Proč podle tebe stále více cestovatelů míří do východních zemí?
Dost lidí by možná řeklo, že je to projev útěku do „civilizací nezkažených“ zemí. Já to vidím prostěji – je tam levně. V Rusku byla nafta v průměru za patnáct korun, v Mongolsku o něco více. Ve srovnání, kolik jsme platili za naftu loni v Norsku…
Samozřejmě určitý anti-civilizační prvek tyto země mají, ale ne ve městech či osadách, které opravdu nezkažené nejsou (ekologii si mohou dovolit jen ti, co na to mají). Tyto země jsou nádherné v tom, jak jsou rozsáhlé a často i liduprázdné. No a kde trvale člověk nebydlí, vládne se všemi svými vrtochy příroda – a to je na těchto zemích podle mě nejkrásnější. Ale i to se s rostoucí populací a modernizací společnosti pomalu mění, takže možná i proto lidé spěchají do těchto krajin.
Mnoho méně zkušených cestovatelů má strach z dlouhé cesty přes Rusko. Jak časově náročná je a co všechno obnáší? Jsou cestou i zajímavá místa, nebo je to jen velmi dlouhý přejezd?
Strach bych neměl, pokud myslíme strach o život či majetek, tak ne. Strach bych spíše měl z toho, že se ukoušu nudou 🙂 Cesta to je dlouhá, od té doby, co sjedete na Ukrajině z Karpat, jedete furt více méně po placaté krajině až do Novosibirsku a k Altajským horám. Jediné intermezzo je pohoří Ural, které jsme ale přejížděli v noci, takže jsem ho prospal. Mě osobně se ta placka plná bažin, komárů, bříz a polí nelíbila, ani města a vesnice nebyly moc pěkné. Krom jednoho místa poblíž kazašských hranic (to se ale dá objet přes Čeljabinsk) je celá cesta po asfaltu, takže ani osobáky či karavany s nižší světlostí by neměly mít problém. Problémem pro lidi cestující karavany je v Rusku povinná registrace pobytu, kterou (v roce 2013) bylo nutné udělat do sedmi pracovních dnů. Tuto registraci vám vyřídí hotel či jiné ubytování. Ale kdo vám ji vyřídí, když spíte ve svém karavanu mimo kempy, které jsme mimo jiné po cestě taky neviděli? Takže buď se zkusíte nějak domluvit s místními, aby napsali, jakože jste bydleli u nich. Nebo to projet až do Mongolska do sedmi pracovních dnů, plus do karet vám hraje víkend. Jde to, nám se to povedlo.
Když žlutí trabanti slavnostně startovali do jižní Ameriky, auto se jim pokazilo hned po několika metrech. Máte taky podobnou historku?
Po pár metrech ne, ale už při supění do kopců v Beskydech nám začala pomrkávat kontrolka dobíjení akumulátoru a po setmění začaly „mrkat“ i světla. Říkali jsme si a průser, autobaterie nedobíjí, ti nevděčníci, co nám říkali, že nedojedeme ani na Slovensko měli pravdu. Čekali jsme do rána, než otevřou nějaký autoservis, že to tam zkusíme pořešit, když si Honza vzpomněl, že by mohlo pomoc vyměnit relé a taky že jo. Vyměnilo se relé, raději jsme nepřetěžovali baterii dobíjením více mobilů a foťáků zaráz, a jelo se.
Mají Avie nějaké typické slabé místo nebo časté závady, o kterých jste věděli, že budou cestou problémem?
Myslím, že ani ne, ve stylu, že tamto nebo tohleto se u Avií vždycky rozsype. Byli jsme ale připraveni na všecko možné, vezli jsme opravdu spoustu náhradních dílů, včetně poloosy do nápravy (která se nám pak hodila). Můžu hodnotit jen zpětně, že častou závadou byly defekty, ale ty byly způsobné jednak opravdu těžkým terénem mimo cesty, kde jsme se většinu naší cesty Mongolskem pohybovali, a za druhé nemožností koupit duše či nové pláště rozměrů vhodných pro Avii. To jsme nevěděli, nezjistili si, že Avie má tak atypický rozměr kol, že v celém Rusku nejezdí auta, která mají stejné či podobné rozměry.
Měli jste nějaký hlavní cíl, kam až chcete dojet? Nebo jste čekali, na co zajímavého narazíte a přesný program neplánovali?
Ano, měli jsme vybrány dvě oblasti v Mongolsku, vodáci si tam vytipovali řeky, které chtějí splout a my ostatní jsme v těch oblastech chtěli podnikat nějaké vícedenní výlety a treky, abychom si odpočinuli od sezení a jízdy v autě. Navštívili jsme taky Ulánbátar, kde jsme strávili dva dny. I v Rusku, konkrétně u Bajkalu a v pohoří Sajany jsme si vyčlenili týden. Zároveň jsme však v těch oblastech neměli zcela přesně nalinkovanou trasu, kudy bychom chtěli jít. To jsme částečně nechávali na náhodě nebo informacích získaných na místě.
Devět lidí, to je velká paleta různých zájmů a koníčků. Co všechno jste cestou podnikali?
Hlavní dělení bylo na už vzpomínané vodáky a suchozemské krysy. Vodáci na svých člunech splouvali horské řeky a my spíše praktikovali treky s báglem na zádech, stanování, zkoušeli jízdu na koni – tedy někteří z nás, já se koní bojím 🙂 Naším cílem byly zajímavé přírodní skvosty, hory, jezera, termální prameny, ale i návštěva lidí v jurtách a poznání jejich stylu života, který je tak odlišný od našeho.
Jak jste se vypořádávali s obrovskými vzdálenostmi a vědomím, kolik toho musíte kvůli omezenému času vynechat?
To jsme si museli uvědomit a vyjasnit hned na začátku, ještě před výpravou. Určit si oblasti a věci, které budou naším hlavním cílem. Myslím si, že je lepší strávit třeba týden trekem v horách, než vždy jen rychle zastavit a sfouknout za půl den to „nejpěknější“, což by v tomto případě znamenalo to „nejdostupnější“ a „nejprofláklejší“ 🙂 Když se člověk potuloval ten týden více mimo stezky, dal na rady místních, viděl opravdu krásná místa. Jasně, že jsme toho spoustu minuli, aspoň se ale máme někdy kam vrátit.
Jaká je průjezdnost Mongolskem pro běžné automobily? Mýty o tamních neexistujících silnicích jsou proslulé.
Jo, silniční síť v evropském smyslu tam neexistuje. Často musíte jet v prašném terénu, vyjetými pistami nebo udusanými štěrkovými cestami, na kterých jsou často vyvinuté tzv. varhánky či rolety. Po nich se opravdu nedá jet rychle, náklaďákem-obytňákem vůbec. Někteří cestovatelé a místní to prý řeší tak, že se musí jet rychleji a pak tak trochu „letíte“ nad roletami. No, moc tomu nevěřím, a kdyby mohly tlumiče aut mluvit, myslím, že by to bylo dost šťavnaté výrazivo. Dalším problémem je obtížnější navigace, protože při neexistující síti silnic vám GPS moc nepomůže – můžete si zadat město, kam jedete, ale navigace vám jen řekne, že toto město se nachází třeba 125 km na severovýchod, a pak už to je na vás. Nutno ale naznat, že v Mongolsku již budují asfaltové silnice jako o závod, tedy budují je především Číňané, kteří zde hodně investují hlavně v těžebním průmyslu. My jsme si, tehdy v roce 2013, asfaltu moc neužili, ale rozestavěných cest kolem bylo dost.
Vyhovuje ti na takové cestě smíšený kolektiv, nebo bys preferoval spíše pánskou jízdu?
Na každé cestě jsme měli smíšený kolektiv, ne že bychom to nějak usměrňovali, že chceme tolik chlapů a tolik holek. Jak se lidi, nehledě na pohlaví, hlásili a projevili pravý zápal pro výpravu, tak jsme je brali. Jasně, pánská jízda má taky styl, znám některé moto výpravy, kde jezdí ze zásady jen chlapi. Ale neměnil bych, za sebe tvrdím, že holky patří i na takovouto punkovou cestovatelskou výpravu, kde třeba sprcha nebyla příliš častým společníkem. A v pohodě to zvládaly 🙂
Podobná cesta v každém zanechá nějaký otisk a ponaučení. Co jste si odnesli z výpravy vy?
To rozhodně zanechala, vezmi si, že na dva měsíce vypadneš z nějakého stereotypu, kolotoče, který tu každý den všichni máme. Máš najednou strašně moc času, hodně přemýšlíš (teda alespoň já jsem přemýšlel), a to nejen o cestě, která je před tebou, co tě čeká, ale přemýšlíš i hodně přímo o sobě. To rozhodně doporučuji každému, dozvíte se o sobě dost nového. A druhou věcí, co jsem si z této cesty odnesl je, že jsem sakra rád, že jsem se narodil a žiju v tak vyspělé a bohaté zemi, jako je Česká republika. Na spoustě míst Ruska a Mongolska jsem si říkal, že tady to je fakt drsné místo na život – a to zrovna nemyslím jen tu stránku obtížnějších přírodních podmínek.
Čemu bychom se měli od obyvatel Mongolska a jejich kultury naučit a co ti na nich naopak vadilo?
Mně se na nich vlastně líbilo právě to stejné, co mě na nich někdy štvalo 🙂 Taková, jak to říct, snad pohoda, klid, nebo spíš laxnost? Prostě často věci tolik neřeší, neřeší ani tolik čas. I když se domluvíte třeba na úterý odpoledne, rozhodně nemáte záruku, že v úterý dopoledne proběhne to, co jste si domluvili. Taky se mi líbila ta pověstná pohostinnost vůči zcela cizímu člověku, která tam opravdu funguje – ale samozřejmě ne vždy a všude. Tak co si od nich vzít? Asi zkusit trochu zpomalit a v rámci možností být na své okolí milejší.
Má se dnes cestovatel bát vyrazit na východ? Co bys ostatním na takovou cestu doporučil po svých zkušenostech?
Nebál bych se cestovat na východ ani kamkoli jinam. Okrást vás můžou stejně tak u nás ve městě jako ve střední Asii, jenom když se našinci stane něco nepěkného v cizí zemi, hned jsou toho plné noviny a televize. Kdyby média měla věnovat stejnou pozornost domácím nešvarům, nezbylo by místa na cokoli jiného. Člověk si samozřejmě musí předem shánět informace, jak o místních předpisech, tak o aktuální situaci, aby třeba nevjel do nějakého ozbrojeného konfliktu. Informace jsou u nás naštěstí plně dostupné. A doporučil bych hlavně určitou pokoru – jedete jako host navštívit cizí zemi s rozdílnou kulturou, zvyky, jazykem i historickými zkušenostmi. Nechte doma pověry a předsudky, chovejte se v zemi férově a s dobrou mírou respektu – uvidíte, že se k vám budou chovat stejně. Ve většině případů, protože na vola se dá narazit všude 🙂
Můžete nás sledovat na naší facebookové stránce Aviou:
https://www.facebook.com/aviou.cz/
Obytná Avie „Amálka“
Podvozek: Avia A30, rok výroby 1974 (šasi, obytná nástavba)
Motor: z modelu A 31 turbo (1996) – výkon 76 kW, objem 3 596 cm3, vznětový, pětistupňová převodovka s řazením na podlaze, uzávěrka diferenciálu, zadní náhon
Spotřeba paliva: 13,8 l/100 km
Maximální rychlost: 85 km/h
Hmotnost (celková): 5 990 kg
Rozměry (d x š x v): 640 x 212 x 300 cm
