Dovolená u moře v Polsku neměla nikdy bůhvíjak prestižní nádech a neznám mnoho lidí, kteří mají Balt jako svou vytouženou cestovatelskou destinaci. To se ale začíná měnit. Polsko sice nikdy nebude synonymem pro luxusní exotickou dovolenou, dokáže toho však nabídnou mnohem více, než se na první pohled může zdát.
Turistický ruch v Polsku v posledních letech intenzivně roste. Jedničkou jsou Němci, kterých do země za dovolenou přijíždí kolem sedmi milionů ročně, je to ale také skoro milion Rusů či Britů. Čeština je na polských památkách a plážích slyšet také čím dál častěji, loni tam zavítalo přes tři sta tisíc našich turistů a toto číslo v budoucnosti bezesporu významně poroste.
KOMPLETNÍ FOTOGALERIE
Po tom, co mi na Facebooku dennodenně vyskakovaly nadšené příspěvky z polských kempovacích skupin, jak je to u Baltu letos perfektní, využil jsem volného týdne a vyrazil s obytným autem také. Jaký to byl nezvyk, jet se koupat na sever, místo jihu.
Podrobnější plán si tvořím až cestou, za pět dní bych se chtěl vykoupat v moři u města Łeba, navštívit tamní legendární písečné duny, projet poloostrov Hel a cestou zpátky alespoň narychlo projít historické centrum Gdaňsku. Zbytek nechávám náhodě a tomu, co mě cestou brnkne do nosu.
Z Ostravy je to nějakých 750 kilometrů, vyjíždím až odpoledne, takže jedu jak to jde a v noci sjíždím si v půlce trasy z dálnice na vesnici, hned v té první je krásné místo na stání na kraji parku za kostelem. Je to přesně tak, jak jsem se bál. Nové a špičkové, z evropských dotací stavěné, dálnice se budují rychlým tempem, ale když daný úsek skončí, je to utrpení. Dvouproudová silnice sice vypadá jako dálnice, ale je protkaná křižovatkami se semafory, nezřídka se jede padesátkou a kilometry ubíhají zoufale pomalu. Na druhou stranu beru fakt, že Polsko je obrovská země, a za to, jak se jí – na rozdíl od nás – podařilo za posledních třicet let pozvednout silniční síť, smekám klobouk. V každém případě rozhodně neberte vážně údaj o délce cesty, který vám ukáže plánovač na mapě. Já jsem jel více než dvakrát déle.
Od města Lodž již nová silnice odsýpá až ke Gdaňské aglomeraci, kde se turistická špička v půlce července mísí s dopravní špičkou místních pracujících, takže posledních asi šedesát kilometrů se jede v koloně několik hodin, a to opravdu není o co stát. Řeším to pauzami na nákup jídla a častějšími zastávkami na kafe na benzinkách. Ty zde musím určitě zmínit – i na dražších stanicích kolem dálnice se cena za naftu pohybuje lehce přes 32 Kč za litr, značkové pumpy navíc proti těm našim nabízí obrovský výběr nápojů i jídel, takže zastávka na nich je vždy příjemným odpočinkem.
Łeba láká plážemi a písečnými dunami
Rezignuji tedy na jakýkoli časový plán příjezdu a do Łeby se dostávám až v sobotu odpoledne, namísto plánovaného rána. Po letmé prohlídce tří kempů, které nacházím na turistické promenádě směrem k hlavní pláži, vybírám Intercamp 84, který nabízí dobrou polohu a příjemné zastíněné parcely. Za 52 zlotých (jeden dospělý a obytné auto, bez elektřiny) v hlavní sezóně dostanete příjemné rovné travnaté parcely pod vzrostlými stromy, vynikající sociální zázemí a prostorný box pro neomezený servis obytného vozu v případě potřeby.
(Stručný ceník – dospělý 15 PLN, dítě 3-14 let 10 PLN, obytné auto/souprava s karavanem 37 PLN, elektřina (6 A) 16 PLN). Před prázdninami a od půlky srpna platí nižší ceny.
Łeba sama o sobě nenaplňuje znaky nějakého přímořského letoviska. Malé ošuntělé městečko má hezkou snad jen jedinou ulici, a to kolem mořského kanálu, v němž kotví výletní a rybářské lodě. Okolí je poseto kavárnami a restauracemi a člověk i zde připadá jako na opravdové dovolené. Jinak je lepší trávit čas jinde.
Začínám tedy večerním koupáním na blízké pláži. Ta je svou šířkou přes padesát metrů na první pohled ohromující, poměrně čistá a je velmi příjemným místem k lenošení, pokud se vám podaří vyhnout špičkám, kde je zde hlava na hlavě. Venku je přes třicet stupňů, obloha jako vymetená, voda je čistá a překvapivě teplá. Zdejší moře vám sice nenabídne průzračnost jako v Chorvatsku ani atmosféru Karibiku, ale rozhodně neurazí ani zmlsanější cestovatele.
Jako vždy mám s sebou i zde svou koloběžku, takže stačí pár odrazů po tvrdém písku a rázem se ocitám v místech, kde již mám pláž téměř sám pro sebe. Ranní běh po nekonečném zlatavém pobřeží nebo večerní koupání prakticky o samotě, jsou příjemnou součástí každého dne zde. A to jsou podobných letovisek na polském pobřeží desítky. Jedinou nevýhodou je, že teplé počasí zde není stabilní ani běžné a klidně vám tu může celý týden propršet. S tím je potřeba při cestě do Polska počítat. Menší horko je naopak perfektní k poznávacím aktivitám či sportu.
Do Łeby se totiž nejezdí primárně za koupáním – zdejší vyhlášenou přírodní atrakcí jsou písečné duny Sloviňského národního parku.
Cesta od kempu k hlavním dunám měří asi osm kilometrů a vede lesem po zpevněné komunikaci. Ideální je zdolat ji na kole, avšak z centra Łeby tam jezdí přes den i turistický vláček. Asi v polovině cesty budete míjet muzeum zřízené v bývalé německé raketové základně, v níž za války pracoval na vývoji raket i legendární Wernher von Braun. Tato oblast je celkově velmi atraktivní pro fanoušky vojenství, ale o tom dále.
V cíli se vyšplháte na třicet metrů vysoké duny, které tvoří s rozlohou 500 ha největší pohyblivé písečné pole v Evropě – a zážitek je to opravdu fenomenální. Některé pohledy si v ničem nezadají s obrazy ze saharské pouště, duny jsou obrovské a z jejich vrcholků je nádherný výhled na moře z jedné a jezero Łebsko z druhé strany. Jezero je třetí největší v Polsku a od moře jej odděluje pouze zmíněný pás dun. Zdejší duny se pohybují rychlostí až 10 metrů za rok a nelítostně pohlcují vše, co jim stojí v cestě. Pohled na marně bojující les a odumřelé stromy je velmi dramatický, o několik kilometrů dál již dunám podlehly i celé vesnice.
Kromě zmíněné silnice se dá k dunám dojít i z druhé strany přímo po pláži. Tato cesta je samozřejmě náročnější, nabídne vám však zajímavé pohledy na erozi písčitého pobřeží, kvůli níž padají dolů stovky vzrostlých stromů.
Pokud máte obavy z návalu turistů – mimochodem oprávněné – vydejte se k dunám až večer. Budete zde sami a pozorovat na vrcholku západ slunce se jen tak neomrzí. Nezapomeňte si ale dobré světlo na zpáteční cestu.
Na Hel za bunkry a velrybami
Po dvou dnech lenošení opouštím Łebu a vydávám se po místních silničkách směrem ke známému poloostrovu Hel. Vím o tom, že jsou tam vojenské památky, ale tak nějak mě zajímá, z jakého důvodu sem neustále míří tisíce turistů.
Písečná kosa Hel je dlouhá asi 35 kilometrů a v nejužším místě má šířku jen 150 metrů. Kolem silnice vede až do města Hel na jejím konci kvalitní cyklostezka, takže je zdejší trasa oblíbená i mezi cyklisty. Cestou se nachází čtyři vesnice s velikou nabídkou ubytování, včetně několika kempů. Ty jsou všechny situovány do vnitřní části zátoky, jež je obecně rájem pro nejrůznější vodní sporty a plavidla.
Severní stranu kosy pokrývá souvislý pás borového lesa, takže se vám bohužel nikde nenaskytne ten očekávaný pohled silnice vedoucí uprostřed moře. Každopádně se jedná o unikátní přírodní výtvor, který sám o sobě stojí za návštěvu. Zajímavé, že ještě před dvěma sty lety zde byl jen řetězec samostatných ostrovů.
Helská kosa měla díky umístění nad trojicí velkých přístavních měst Gdaňsk-Gdyně-Sopoty v minulosti velký strategický význam, takže její historii psala armáda. Oblast je doslova poseta bunkry, zákopy, úkryty, střeleckými stanovišti a základnami, většina je propojena síti cest či naučných stezek a dá se tak během pár dní dobře prozkoumat, jen si dávejte pozor na divoká prasata, kterých jsou zdejší lesy plné.
Mnoho naučných cedulí vám vysvětlí, zda se právě díváte na vojenskou instalaci Poláků z předválečné doby, německou z války, či polskou z dob války studené, někdy není snadné se zorientovat. V každém případě je to i historicky velmi významná oblast.
Hel samotný trpí podobnými neduhy jako Łeba a další polská města – má několik pěkných ulic, krásných historických domů a zákoutí, ale jako celek vám dech asi nevyrazí. Večerní procházka po dřevěné osvětlené promenádě s řadou kaváren, klubů, rybích restaurací a výhledů na moře ale vůbec není k zahození. Město je odjakživa centrem obchodu s rybami, proto zde najdete také několik zachovalých historických rybářských domků a mnoho rybářských lodí ve velkém přístavu přímo ve středu města.
Lidí je všude tak akorát, ceny v obchodech i restauracích velmi přijatelné a Poláci jsou ke mně jako Čechovi velmi ochotní a přátelští. Zajímavé je, že byť celý život žiji jen pár kilometrů od polských hranic a něco málo z polštiny dokážu alespoň rozumět, všichni na mě zcela automaticky mluví anglicky.
Za návštěvu zde stojí gotický kostel ze 14. století, sloužící dnes jako muzeum rybářství, a také foárium – zařízení na záchranu tuleňů, které zde provozuje Gdaňská univerzita. V oblasti Helu také došlo v historii k několika vyvržením velryb na pobřeží – ve městě je k tomu zřízen celý naučný chodník a dokonce i moderní prosklená budova se zavěšenou kostrou jedné z nich.
Kempy jsou na Helu během sezony narvané k prasknutí a najít místo pro obytné auto je otázkou velké náhody, místa na přespání na divoko se zde hledají velmi špatně, ale najít se dají a jsou i v některých známých aplikacích, naštěstí je zde volno a noc zde trávím bez jediného problému. Bohužel zveřejňováním těchto míst dochází k jejich postupnému zavírání. Z Helu se však dá v případě nouze rychle odjet zpátky na pevninu a mezi vesnicemi je příležitostí k přenocování více než dost.
Historické trojměstí
Necelé dva dny na Helu bohatě stačily na prohlídku všech hlavních pamětihodností – opět s pomocí koloběžky, která neuvěřitelně urychluje přesuny po městech a okolí.
Poslední den si nechávám na rychlou návštěvu Sopot a centra Gdaňsku. Přestože je to na mapě kousek, kvůli nekonečnému městskému provozu opět trávím v autě skoro tři hodiny.
V Sopotech nacházím bezplatné parkování nedaleko centra a vydávám se dolů k moři, abych se prošel po nejdelším dřevěném molu v Evropě. Lázeňské město kdysi vyhledávaly elity tehdejší společnosti, čemuž odpovídají i rozlehlé čtvrti s honosnými historickými vilami. Sláva města se ale vrací, v Sopotech se staví luxusní hotely a rezidence a pozemky jsou tu hned po Varšavě nejdražší v celém Polsku. Na první pohled vás zaujme množství zeleně a udržovaných parků, čistota a upravenost veřejného prostranství, ale také bohužel množství turistů v centru města.
Dřevěné molo je s délkou 511 metrů nejdelším v Evropě, a ačkoli je vstup na něj zpoplatněn, těch několik desetikorun stojí za to obětovat. I když tedy spíše pro ten pocit, než že byste na molu viděli něco mimořádného, nepočítaje přístav s luxusními jachtami na jeho konci. V každém případě jde o příjemnou procházku.
Zbytek času chci věnovat Gdaňsku, takže na koloběžce ze zvědavosti kličkuji několika ulicemi v centru města, které jsou plné luxusních hotelů, restaurací, typických polských cukráren a obchodů se suvenýry. Je čas vyzkoušet vyhlášenou místní kuchyni, takže na jedné z moha zahrádek v centru objednávám typickou polévku žurek a plněné pirohy. Pak se se spokojeným žaludkem vracím dlouhým parkem zpět k autu.
Gdaňsk je odsud již jen kousek, do navigace nastavuji namátkově vybranou oblast se třemi velkými parkovišti u obchodního domu Forum nedaleko vlakového nádraží. Snad tam najdu místo, protože kvůli výšce auta musím stát venku. Místa je nakonec dostatek, parkovné se zde neplatí a do historického centra je to jen pár stovek metrů.
Gdaňsk asi nemá smysl příliš představovat. Jedno z nejstarších a největších polských měst má za sebou pestrou a dost často i pohnutou historii, zažilo masakry zdejšího obyvatelstva, ale jako bývalé hanzovní i období velkého blahobytu, většinu času mělo město především německé obyvatelstvo, na jeho poloostrově Westerplatte začala druhá světová válka a ve zdejších loděnicích založil Lech Walesa hnutí Solidarita, které pomohlo ukončit komunismus ve střední Evropě. Ale to si přečtěte sami na jiných webech 😉 Z turistického pohledu je důležité, že všechny tyto etapy vytvořily velmi zajímavý a pestrý celek, jehož prohlídka vám bez problému zabere několik dní. Já mám jen jedno odpoledne, takže návštěvu beru jen jako lehkou sondu, která mě utvrzuje, že sem musím někdy přijet znovu na delší dobu.
Historické centrum, které vlastně ani není historické, ale bylo po válce obnoveno do své středověké podoby, je z jihu ohraničeno typickými bastiony a vodním příkopem, protéká jím řeka Motlava, mrtvé rameno Wisły a řada dalších kanálů, což mu se všudypřítomnými loděmi a nábřežími dodává nezaměnitelný ráz.
Město je centrem obchodu s jantarem, takže pokud si chcete odsud odvézt něco typického, pak určitě jantarový šperk, které se zde nabízí na ulicích i v obchodech.
Návštěvu severu Polska, která tedy pro mě rozhodně není poslední, zakončuji v malé kavárničce s velkým nápisem „Gofry“ – typickými polskými vaflemi, které mají skoro všude a jsou opravdu vynikající. Ani nevím, proč jsem se jim pořád vyhýbal. Mladičká majitelka nešetří šlehačkou ani polevou, u kávy prohodíme pár slov a spropitné ji dávám do skleničky s nápisem „na cestu do Irska“. Pokud tam nezůstane, určitě do tohoto podniku zavítám znovu.
Text a foto: Jan Bordovský
